Gratulace k maturitě a k novému působišti v Americe. Co tě v nejbližších dnech čeká?
Teď se snažím trochu dostat zpět do toho basketbalového života a za cca 3 týdny bych měl odlétat do Ameriky na Univerzitu a začít tam trénovat plnohodnotně.
Jaká máš očekávání od svého působení na Stony Brook University?
Při rozhodování pro mě bylo nejdůležitější to, abych hrál a měl minutáž, takže doufám, že budu dostávat hodně prostoru, abych se mohl ukázat. A v nejbližších letech se třeba dostat na lepší univerzitu.
Ty jsi začínal s basketbalem v Žilině a v roce 2020 ses přesunul sem do Jindřichova Hradce do Get Better Academy. Jak vzpomínáš na začátky?
Určitě to pro mě bylo těžké, protože jsem odcházel z domova ve 14 letech, do nového prostředí, kde jsem neznal nikoho. Ale měl jsem jasnou vizi v tom, že chci být basketbalový hráč, chci se zlepšit, abych mohl v budoucnu hrát profesionálně někde v zahraničí.
Hned v následující sezóně (21/22) jsi s týmem U17 uhrál na MČR 3. místo.
Tahle sezóna se sedmnáctkami byla pro mě jedna z nejlepších, protože jsme měli takový kolektiv hráčů, který se velmi těžko dá ještě někde do kupy. Co se týče povahy jednotlivých hráčů a celkově jaká jsme byli parta. To bylo za mě velké plus a velmi rád na to vzpomínám.
V sezóně 22/23 jsi, už s týmem U19, na domácím MČR získal stříbro a zároveň jsi v této sezóně začal nastupovat i za tým mužů v 1. lize. Jak velký skok to pro tebe jako čerstvě sedmnáctiletého hráče byl?
Byl to velký skok, protože jsem ještě nebyl tak fyzicky připravený – ať už na juniorskou nebo mužskou soutěž. Ze začátku to bylo velmi těžké, ale myslím, že každý hráč si dokáže uvědomit a zanalyzovat, jak se ta soutěž hraje, jací jsou tam hráči a jak hrají ostatní týmy a dokáže si najít ty své pozice tak, aby v nich byl úspěšný. Tak jsem to dělal já.
V loňské sezóně (23/24) už jsi byl plnohodnotným hráčem A týmu. Ta sezóna pro tebe skončila zraněním, i když jsi ještě nakonec naskočil do posledního zápasu za juniory. Jak jsi to celé vnímal, když jsi chyběl na nejdůležitější část, na play-off?
Minulá sezóna byla jak pro U19, tak pro muže ze začátku velmi úspěšná. Možná právě i na to mé zranění tým juniorů doplatil. Když kluci vyhráli první zápas play-off (čtvrtfinále doma proti USK), říkal jsem si, že nebude problém a vyhrají i ten druhý. Ale to bohužel nevyšlo. V tom třetím jsme na sílu USK neměli, takže jsme bohužel skončili dříve, než jsme chtěli. A totéž se stalo s týmem mužů. Myslím si, že kdybych mohl hrát, možná by ten výsledek byl trochu jiný, než jak to dopadlo (muži skončili v semifinále 1. ligy). Ale to je sport, zranění se stávají a bohužel to vyšlo na konec sezóny.
Letošní sezónu jsme odehráli v NBL. Viděl jsi velký rozdíl mezi 1. ligou a tou nejvyšší?
Rozdíl tam byl výrazný, ať už v rychlosti, fyzičnosti nebo i v přemýšlení a zkušenostech těch ostatních hráčů. Jak jsem říkal, já jsem se snažil znovu analyzovat, jak se dostat do hry, abych byl efektivní v tom, co dělám. Rozběh jsem měl trochu delší, než jsem chtěl, ale myslím, že moje sezóna byla individuálně vydařená a jsem za ni velmi vděčný.
Začala tě pak postupně více vnímat basketbalová veřejnost i ostatní týmy a dostal jsi pozvánku do All-STAR game. Jaké to pro tebe bylo, když ses dozvěděl, že budeš v základní pětce?
Na začátku sezóny by mě vůbec nenapadlo, že bych v průběhu mohl podávat takové výkony, abych se dostal do All-star game, což pro mě ani nebyl cíl, protože jsem nad tím vůbec nepřemýšlel. Když jsem pak viděl pozvánku, že je to realita, tak jsem byl opravdu šťastný a byl jsem rád, že ta práce, kterou jsem odváděl, dostala nějakou odměnu.
Ta odměna přišla ve stejnou chvíli ještě jedna – pozvánka do slovenské reprezentace.
Byl jsem vybraný mezi 14 hráčů pro kvalifikaci na mistrovství Evropy. Nad tím jsem také vůbec nepřemýšlel a nebral v úvahu, že by něco takového mohlo přitít. I proto, že jsem v minulosti dostal pozvánky do mládežnických reprezentací, ale s mými zraněními ke konci sezóny jsem vždy raději tuto pozvánku obětoval, abych se dal do pořádku a byl připravený na další sezónu. Bylo to pro mě velmi milé překvapení. Škoda, že jsem nedostal příležitost v posledním zápase, kdy už o nic nešlo. Ale seznámil jsem se s profesionály, s lidmi, kteří hrají na vysoké úrovni a jsem za to opravdu rád.
Bojoval jsi do posledních chvil i o nejvyšší příčky v Kooperativa faktoru. Vnímal jsi to?
Víceméně, sám jsem se na to nedíval, vždy spíš z okolí jsem poslouchal, že jsem na předních příčkách a „bojuji“ o nejlepší umístění, ale v zápasech jsem na to ohled nebral a hrál jsem svoji hru. Která je taková, že ty dunky tam jsou, ale nebyl to cíl.
V předposledním zápase skupiny A2 v Ostravě ses zranil a závěr sezóny jsi opět nedohrál..
My jsme už před těmi posledními zápasy věděli, že v těchto utkáních prakticky o nic nejde, že budeme hrát baráž a že se na ni musíme připravit. Bohužel, trochu nešťastně jsem se zranil. Bylo to pro mě těžké, protože jsem měl úspěšnou sezónu a chtěl jsem ji ukončit dobrými výsledky, ale bohužel se to nepodařilo a skončilo to jako minule. Bylo těžké nehrát znovu ty nejdůležitější zápasy, kdy jsem nemohl pomoci udržet tu nejvyšší soutěž. Nehrát a nedokončit to společně s klukama, se kterými jsme makali a trénovali celou sezónu.
